Činoherní klub: Revizor

9. září 2007 v 12:24 | David Fadinger |  DiVADL0
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Mezi nejvýznamnější spisovatele 19. století ve světovém měřítku patří Nikolaj Vasiljevič Gogol, původem z Ukrajiny, absolvent něžinského gymnázia. Uplatnil se sice jako ministerský úředník a univerzitní profesor v Petrohradě, avšak nesmrtelnost mu zajistila jeho tvorba dramatická, novelistická a romanopisecká.
Od nejútlejšího dětství jevil herecké nadání, vynikal neobyčejnou pamětí a oblíbil si jak ruskou lidovou slovesnost, tak malířství. Koncem 20. let předminulého století sbíral za součinnosti své matky, která měla na něho po celý jeho život největší vliv, lidové náměty z ukrajinské folklórní tvorby. Když zjišťuje, že o tuto tematiku je v hlavním městě říše zájem, přistupuje k jejímu literárnímu zpracování. Jeho první povídky, otištěné v časopise Literaturnaja gazeta (patřil mezi ně např. Soročinský trh), mu přinesly známost se Žukovským, s Pletněvem a rovněž s Puškinem.
Nejplodnější dobou Gogolova života je počátek 30. let, kdy vydává rychle za sebou několik souborů povídek s maloruskou tematikou, regionálně přesně lokalizovaných do kraje jeho dětství. Jeho literární slávu ustálily teprve dva sborníky z r. 1835 - Arabesky a Mirhorod, v nichž se vyskytují příběhy s motivy jednak ukrajinskými, jednak petrohradskými - Gogol je literárním objevitelem úřednického sídelního města, stává se mistrem realistické povídky tragicky vyhrocené, lékařem duchovního světa malých lidí velkoměsta.
Pracuje velmi intenzívně a stýká se s předními představiteli kulturního Ruska své doby v petrohradských literárních salonech. A.S. Puškin v něm viděl jednoho ze svých nejsilnějších pokračovatelů. Je zajímavé, že látky obou svých stěžejních děl získal Gogol z anekdot, které vyprávěl právě Puškin v kroužku svých přátel (byly to náměty pro drama Revizor a pro poému Mrtvé duše).
Revizor
V satiře Revizor, jež byla hrána poprvé v Petrohradě r. 1836, vykresluje Gogol život provinčního města se všemi jeho zápornými stránkami i s lidskými typy: ostře bičuje podlézavost, maloměšťáctví, podplácení, vypočítavost, ale především lidskou hloupost a strach. První uvedení Revizora roku 1836 v Alexandrinském divadle1 se setkalo s naprostým nepochopením, ačkoliv byl Gogol přesvědčen, že tato komedie otřese celým Ruskem. Mnozí z hrdinů Gogolova Revizora se stali literárními typy, především postava Chlestakova, chvastouna, žvanila a příživnického zchytralce.
Hra satirizující zkorumpovanost a chrapounství provinčních úředníků byla na svou dobu originální, protože neobsahovala ani milostnou zápletku, ani sympatické postavy. Její nárok na realističnost spočívá téměř výlučně v groteskních postavách a v tematizaci malosti, pokrytectví a korupce. Inscenace Revizora, údajně schválena osobně carem, povzbudila další autory, aby se věnovali realističtějšímu zobrazení, avšak tento nový směr se plně projevil až ve druhé polovině století.2
Podvodník Chlestakov, který přijíždí do městečka, je považován za očekávaného revizora. Chlestakov hraje roli revizora a lidé jej hostí a podplácí. Na konci píše příteli, pošťák ale otevírá poštu a tak se dozví pravdu. Honem to běží sdělit starostovi, ale Chlestakov opustí město a přijíždí skutečný revizor.
Revizor v Činoherním klubu
Inscenace Gogolova Revizora, se stala v Činoherním klubu čtvrtou režií Jana Kačera (1936), jenž byl v letech 1965-1974 jeho členem a zároveň patřil k jeho zakladatelům, a kde působil především jako režisér. Inscenace měla premiéru 23.05.19673. Po inscenaci hry Stalo se v Zoo Edwarda Albee (prem. 5.10.1965), Spravedliví Alberta Camuse (prem. 20.11.1965) a Na koho to slovo padne Aleny Vostré (prem. 4.12.1966)4 inscenuje Gogolův text v překladu Zdenka Mahlera5. Činoherní klub, hlásící se programově svým repertoárem k umělecké svobodě, uvádí Kačerovu inscenaci Revizora v kontextu předchozí tvorby, kterou je uvedení her jako jsou Smočkovo Bludiště, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, ale i Dostojevského Zločinu a trestu (režie E. Schorm).
Kačerův Revizor
Jedná se o první inscenaci ruského textu tohoto režiséra, do něhož se pustil na podnět kolegů Jaroslava Vostrého a Leoše Suchařípy. Nejprve zdráhající se režie ruských dramatiků, ke kterým měl Kačer v době uvolněné tvůrčí atmosféry přirozený odpor, posléze objevuje nadčasové kvality a aktuálnost textu6. Kačer vnímá hru a jako "hru o změně", která visela v ovzduší tehdejšího Československa, o očekávání této změny a hrůzy z ní. Příjezd revizora přinášející změny, který se věštecky v podobě tanků v srpnu 1968 nakonec opravdu uskutečňuje7. Takto uvažující text inscenuje, a nacházející paralelu mezi Gogolovou předlohou a tehdejší kulturně-politickou situací a revitalizuje jej o přesahy do aktuálních společenských témat.
Herecké obsazení
Inscenace byla uváděna v tomto obsazení:
Hejtman / Pavel Landovský
Hejtmanova žena / Helena Růžičková, Míla Myslíková
Hejtmanova dcera / Jana Břežková, Olga Jiroušková
Školní inspektor / František Husák
Žena inspektora / Věra Galatíková, Věra Uzelacová, Blanka Blahníková
Okresní soudce / Zdeněk Braunschläger, Otto Šimánek
Správce chudinského ústavu / Jiří Hálek
Poštmistr, Číšník / Josef Abrhám, Petr Čepek
Dobčinskij / Jiří Hrzán
Bobčinskij / Jiří Lír, Václav Kotva
Chlestakov / Vladimír Pucholt, Jiří Kodet, Oleg Tabakov
Osip / Josef Somr
Okresní lékař / Josef Vondráček
Korobkin / Miloslav Štibich
Korobkinova žena / Madrana Slámová
Náčelník policie / Bohumil Koška, Leoš Suchařípa, Jaroslav Kotrba
Svistunov / Jiří Havel, Jiří Sýkora, Jiří Zahajský
Děržimorda / Petr Skoumal, Roman Babinec, Leoš Suchařípa, Jan Karlin
Kupec Abdulin / František Vicena, Jaroslav Wagner
Žena zámečníkova / Jana Marková
Vdova po kaprálovi / Zdena Koutská
Miška / Miloš Kučírek, Michal Vrbovec, Jiří Hrzán, Václav Kotva, Ivan Vyskočil, Martin Štěpánek
Četník / Lubo Mauer
Vladimír Pucholt odchází z inscenace po pěti reprízách a následně odchází do emigrace. V roli Chlestakova jej zastupuje neméně výjimečný, i když s trochu odlišným pojetím role, Jiří Kodet.
Režisér Kačer vědom si herecké geniality Olega Tabakova, uvažuje o tom, jakým přínosem pro inscenaci by bylo obsazení do role revizora právě ruského herce, navíc kvalit Tabakova hereckého projevu. Oslovený Tabakov je pro představení získán a objevuje se v jeho jedenácti reprízách.
Helena Růžičková ve svém osobitém projevu nezapře své původní účinkování v baletu a její originální pohybové kreace rovněž posouvají Gogolův text blíže Kačerovu záměru.
Původní herecké nectnosti herců byly užity v inscenaci jako gagy (Pucholtovo zadrhávání při replikách, Landovského nedokonalé umění hry na housle a další), aby nakonec vyzněly metaforicky.
Přestože způsob Kačerova vedení herců ukazuje spíše k režisérskému pojetí, neboť uváděl herce přímo do jejich rolí na základě vlastní konkrétní vize, ve výsledku ponechal vyvěrat osobité přístupy jednotlivých hereckých osobností, provázaných však postupně inscenací do kompaktní ansámblové hry.
Hudba
Inscenace byla doprovázena hudbou z pera Petra Skoumala, z níž je nezapomenutelný především závěr hry, ve kterém postavy hry stojící na jevišti v původní Gogolem psané němé scéně zpívají unisono "manifestační chorál"8, strhujícím způsobem vrývající divákovi pod kůži plejádu charakterů postav na scéně9.
Scéna a kostýmy
Scéna a kostýmy v inscenaci použité, podle návrhů Luboše Hrůzy10 se sice nesou v duchu doby Gogolovy předlohy11, především scéna však vykazovala několik autorských invencí: Na dekoracích se například nacházejí obrysy stínů postav, do kterých si jednotlivé postavy během představení staví, či usedají. Nápad patrně odkazuje, jako na inspirační zdroj, na v té době uvedený film Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků12 a měl manifestovat setrvačnost postav na svých místech a jejich neschopnost změny13. Celkově však uspořádání jednotlivých prvků na dekorací vyznívá jako surrealistická koláž14.
V zhledem k inscenační tradici lze hovořit v souvislosti s pojetím Luboše Hrůzy o přenesení děje hry do nižší společenské vrstvy a jejího prostředí. Dřívější uvádění Revizora v honosném empírovém prostředí vyšší třídy bylo nahrazeno prostředím prostě vyhlížejícím, s postavami v kostýmech obyčejných lidí, připomínající sedláky15, která měla evokovat, že moc kterou inscenace vyjadřuje, resp. strach z moci, je zde primitivní tak, jak se autorům zrcadlila v reáliích jejich doby u nás a v Rusku. To vše pochopitelně pro poměrně malé jeviště Činoherního klubu.
Autorem plakátu pro inscenaci byl výtvarník Libor Fára16.
Přijetí inscenace
Revizor Činoherního klubu byl diváky přijat jako satira kritizující tehdejší režim. Přispělo tomu také předchozí uvedení Nejedlého překladu, který byl původně vytvořen pro představení karlovarského divadla, jehož pojetí coby satiry bylo určující. I shlédnutí inscenace funkcionáři, kontrolující její politicko-společenskou nezávadnost, připadala míra kritiky přiměřená a hra byla povolena. Následné události v srpnu 1968, (které o několik let později vedly pak nejen k derniéře 30.06.197617, ale i zákazu činnosti mnoha zúčastněných umělců), ovšem diváckou veřejnost v jednoznačnosti jejího poselství utvrdilo.
Inscenace Revizora byla podle jejích autorů o moci a strachu. Přičemž byla o strachu z moci a o tom, že moc je postavená na strachu. Vrcholem inscenace pak je absurdní scéna, kde se setkává Chlestakov s Hejtmanem a jeden se bojí druhého. Záměrem však nebyla pouhá satira na režim, ale objevení nadčasovosti původního Gogolova nosného pojetí postav a jejich vztahů v paralele se současností. Tedy hledání příčin, pro které se lidé ocitají v situacích jako postavy této hry, na jakémkoliv místě a v jakékoliv době.
Použité zdroje
O. G. Brockett: Dějiny divadla, Nakladatelství Lidové noviny 1999
Archiv Činoherního klubu přístupný na www.cinoherniklub.cz
Program k představení Revizora
Jan Kačer v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
Jaroslav Vostrý v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
Poznámky
1 O. G. Brockett: Dějiny divadla, Nakladatelství Lidové noviny 1999, s. 431
2 tamtéž
3 Archiv Činoherního klubu přístupný na www.cinoherniklub.cz
4 tamtéž
5 Program k představení Revizora (viz příloha)
6 Jan Kačer v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
7 tamtéž
8 tamtéž
9 viz příloha
10 viz příloha
11 viz příloha
12 Tini zabutykh predkiv, Sergei Parajanov, 1964
13 Jan Kačer v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
14 Jaroslav Vostrý v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
15 viz příloha
16 viz příloha
17 Archiv Činoherního klubu přístupný na www.cinoherniklub.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fqehburcsyk fqehburcsyk | E-mail | Web | 7. června 2009 v 13:46 | Reagovat

r1O38R  <a href="http://kpycqzwnqdye.com/">kpycqzwnqdye</a>, [url=http://vnetcrfylbjc.com/]vnetcrfylbjc[/url], [link=http://anoqieqhbwdg.com/]anoqieqhbwdg[/link], http://pludqkspjdoe.com/

2 statical statical | Web | 17. června 2015 v 19:35 | Reagovat

Pro ranní pozitivní mi stačí přečíst pár příspěvků v mé oblíbené kategorii na svém blogu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama