Homo ludens, o původu kultury ve hře

10. ledna 2007 v 2:19 | David Fadinger |  LiTeRATURA
Holandský historik Johan Huizinga (1872-1945) u nás známý také svými díly Podzim středověku, Ve stínu zítřka nebo Erasmus Rotterdamský pohlížel na předmět svého zájmu, kterým byl především středověk a počátek novověku, v širších kulturních souvislostech, čímž jeho práce získávala charakter, vedle historického, z dnešního pohledu také sociální, respektive kulturně sociální. Knihou Homo ludens (1938), kterou shrnul svá tehdejší bádání nad fenoménem hry a jejím původu v kultuře, se pokusil vymezit pojem a účel hry ve společnosti a včlenit ho do pojmu kultury. Jak sám v úvodu shrnuje, doteky tohoto tématu lze vystopovat v jeho studiích od roku 1903 a jako zásadní předznamenání jeho badatelského směřování uvádí studie O hranicích hry a vážnosti v kultuře (1933) a Herní element kultury (1934). Homo ludens lze tedy považovat za práci na svou dobu převratnou a průkopnickou.
Přestože Huizinga vyvrací tehdejší pojetí hry, jako produkt kultury, když upozorňuje na přirozenou hravost (patrnou i u zvířat), čímž dokazuje existenci herních aspektů v chování ještě před utvářením kultury i mimo ni, snaží se hru pojmout jako kulturní jev, nikoli jako biologickou funkci. Vymezit pojem hry není pro Huizingu jednoduché, neboť jak uvádí, "zůstává trvale stranou všech ostatních forem myšlení" a snaží se tedy vypočíst její formální znaky, mezi které počítá původ ve svobodném jednání, pozici mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí, uzavřenost a ohraničenost hry.
Mezi důležité vlastnosti hry řadí možnost jejího opakování, prvek napětí a její pravidla, jejichž porušením se hra mění v kvazihru nebo úplně zaniká. Huizinga nalézá původ hry analýzou chování archaických kultur, jejich písemných a jiných pozůstatků, případně v přetrvávajících archaických zvycích primitivních kultur současných, hru definuje jako "dobrovolnou činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím jiného bytí, než je všední život", negativně ji vymezuje jako protiklad nevážnosti.
V průběhu vymezení pojmu hry, hledá rovněž jeho etymologický význam a klade vedle sebe rozdíly i podobnosti vyjádření hry a jeho původ v řečtině, sanskrtu, čínštině, japonštině, jazycích indiánů, semitských, románských a germánských.
Meritem práce je závěr, že kultura je hrou vytvářena, "kultura vzniká formou hry, že kultura je zpočátku hrána". Huizinga upozorňuje na prvky zápasu a soutěživosti v chování, jejichž cílem je vítězství ve hře, získání cti, vážnosti, prestiže. Zmiňuje sakrální význam hry v kostky, potlač, obřad kula, souboje v hanobení a následně nalézá paralely těchto prazákladních herních projevů v oblastech kultury.
Verifikuje agonální projevy v právním sporu, vedení války, u zrodu vědy a filozofie. Nalézá herní prvky v básnictví, hudbě, divadle, tanci a dalších múzických umění, popírá je v umění výtvarném a na závěr shrnuje pozici hry v jednotlivých kulturních epochách: římské, středověké, renesanční, barokní, rokoka, romantismu, 19. století a současnosti. Čím více se Huizinga vzdaluje epochy středověku, tím více se dopouští nepřesností, dokonce mylných závěrů a kontradikcí. Jak se mění projevy hry oproti jejímu původnímu významu v jednotlivých epochách až k novověku, hovoří o jejím úpadku, vytrácení, nepřipouští její vývoj, existenci v jiné kvalitě. Zároveň s jejím vzrůstajícím úpadkem během kulturního vývoje přehlíží stále více jejích projevů.
Nesprávných závěrů se však dopouští již při analýze kulturních jevů. A přestože se na počátku snaží vyhnout shrnutí, že "všechno lidské konání je jenom hra", právě zde jakoby z jeho závěrů vyplýval jakýsi "panludismus". Mylně spojuje vědu s hrou, když upozorňuje na její agonální prvky. Ve skutečnosti jsou důsledkem vědecko kulturního vývoje a zrychlení doby, procesů v ní, a z toho plynoucí soutěživost o čas. Zápas jednotlivců o prvenství však ještě vědě nutně nedává charakter hry. Zde a na mnoha jiných místech, prokazuje charakter hry na základě sémantických podobností, které zdaleka nejsou určující. Zařazuje do oblasti her válku, přestože hovoří o její archaické podobě, kterou odlišuje od "války totální", její současné podoby. Jako důkazy svých tvrzení uvádí projevy ctnosti, vzájemné úcty soupeřů a posvátnost pravidel boje, nepřipouští však, že mimo touhu po slávě a vítězství stojí u zrodů útočných válek především důvody hospodářské nebo politické. Válce jisté herní prvky nelze upřít, zařadit však tak vážný kulturní problém do oblasti her je přinejmenším troufalé. Naopak Huizinga upírá charakter hry výtvarnému umění. Zapomíná na množství artefaktů, jako výsledek hry (tvořivost jako hra) nebo uměleckých děl coby hraček (jejich použití hrou), které v jeho době již vznikaly. Pokud o jejich existenci věděl a neuvažoval je jako oficiální umění, mohl je uvést jako umění okrajové, experimentální. Také zmiňuje vymizení herních prvků v oblasti novodobého sportu. Z jeho dokladů však vyplývá, že se zaobírá pouze jeho "vrcholovým" (profesionálním) pojetím, které sice jako součást veřejného kulturního života zásadně determinuje jeho chápání, o celkovém charakteru sportu a jeho vztahu k němu ve společnosti však nevypovídá.
Přes všechny tyto nedostatky dnes překonaného textu řadou jiných kulturních sociologů, psychologů, pedagogů, estetiků, filozofů a dokonce specialistů v oblasti her, lze považovat Homo ludens za již klasické dílo ve svém oboru, na něž navázal například Roger Caillois (Hry a lidé, 1958, česky 1998) nebo E. Fink (Hra jako symbol světa, 1960, česky 1993), od doby svého vzniku pro čtenáře stále v mnohém podnětné a dobře fungující jako vstupní text při hledání orientace v oblasti her.
Chyby v překladu, nesprávný tvar přejatých slov a skloňování názvů a jmen, či chyby pravopisné nejsou předmětem zájmu tohoto textu.
Huizinga, Johan. Homo ludens : o původu kultury ve hře : Homo ludens (Orig.). Vyd. 1. Praha : Mladá fronta, 1971,. 226 s. Ypsilon; sv. 13., překlad Jaroslav Vácha
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hannibal Hannibal | E-mail | Web | 9. května 2012 v 11:56 | Reagovat

Pěknej blog

2 SergiooO SergiooO | E-mail | 16. ledna 2017 v 16:35 | Reagovat

I found this page on 14th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

3 TomkoE TomkoE | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 9:18 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama