Sociologický průzkum

22. ledna 2008 v 23:33 | faced
© faced 2008
 

Činoherní klub: Revizor

9. září 2007 v 12:24 | David Fadinger |  DiVADL0
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Mezi nejvýznamnější spisovatele 19. století ve světovém měřítku patří Nikolaj Vasiljevič Gogol, původem z Ukrajiny, absolvent něžinského gymnázia. Uplatnil se sice jako ministerský úředník a univerzitní profesor v Petrohradě, avšak nesmrtelnost mu zajistila jeho tvorba dramatická, novelistická a romanopisecká.
Od nejútlejšího dětství jevil herecké nadání, vynikal neobyčejnou pamětí a oblíbil si jak ruskou lidovou slovesnost, tak malířství. Koncem 20. let předminulého století sbíral za součinnosti své matky, která měla na něho po celý jeho život největší vliv, lidové náměty z ukrajinské folklórní tvorby. Když zjišťuje, že o tuto tematiku je v hlavním městě říše zájem, přistupuje k jejímu literárnímu zpracování. Jeho první povídky, otištěné v časopise Literaturnaja gazeta (patřil mezi ně např. Soročinský trh), mu přinesly známost se Žukovským, s Pletněvem a rovněž s Puškinem.
Nejplodnější dobou Gogolova života je počátek 30. let, kdy vydává rychle za sebou několik souborů povídek s maloruskou tematikou, regionálně přesně lokalizovaných do kraje jeho dětství. Jeho literární slávu ustálily teprve dva sborníky z r. 1835 - Arabesky a Mirhorod, v nichž se vyskytují příběhy s motivy jednak ukrajinskými, jednak petrohradskými - Gogol je literárním objevitelem úřednického sídelního města, stává se mistrem realistické povídky tragicky vyhrocené, lékařem duchovního světa malých lidí velkoměsta.
Pracuje velmi intenzívně a stýká se s předními představiteli kulturního Ruska své doby v petrohradských literárních salonech. A.S. Puškin v něm viděl jednoho ze svých nejsilnějších pokračovatelů. Je zajímavé, že látky obou svých stěžejních děl získal Gogol z anekdot, které vyprávěl právě Puškin v kroužku svých přátel (byly to náměty pro drama Revizor a pro poému Mrtvé duše).
Revizor
V satiře Revizor, jež byla hrána poprvé v Petrohradě r. 1836, vykresluje Gogol život provinčního města se všemi jeho zápornými stránkami i s lidskými typy: ostře bičuje podlézavost, maloměšťáctví, podplácení, vypočítavost, ale především lidskou hloupost a strach. První uvedení Revizora roku 1836 v Alexandrinském divadle1 se setkalo s naprostým nepochopením, ačkoliv byl Gogol přesvědčen, že tato komedie otřese celým Ruskem. Mnozí z hrdinů Gogolova Revizora se stali literárními typy, především postava Chlestakova, chvastouna, žvanila a příživnického zchytralce.
Hra satirizující zkorumpovanost a chrapounství provinčních úředníků byla na svou dobu originální, protože neobsahovala ani milostnou zápletku, ani sympatické postavy. Její nárok na realističnost spočívá téměř výlučně v groteskních postavách a v tematizaci malosti, pokrytectví a korupce. Inscenace Revizora, údajně schválena osobně carem, povzbudila další autory, aby se věnovali realističtějšímu zobrazení, avšak tento nový směr se plně projevil až ve druhé polovině století.2
Podvodník Chlestakov, který přijíždí do městečka, je považován za očekávaného revizora. Chlestakov hraje roli revizora a lidé jej hostí a podplácí. Na konci píše příteli, pošťák ale otevírá poštu a tak se dozví pravdu. Honem to běží sdělit starostovi, ale Chlestakov opustí město a přijíždí skutečný revizor.
Revizor v Činoherním klubu
Inscenace Gogolova Revizora, se stala v Činoherním klubu čtvrtou režií Jana Kačera (1936), jenž byl v letech 1965-1974 jeho členem a zároveň patřil k jeho zakladatelům, a kde působil především jako režisér. Inscenace měla premiéru 23.05.19673. Po inscenaci hry Stalo se v Zoo Edwarda Albee (prem. 5.10.1965), Spravedliví Alberta Camuse (prem. 20.11.1965) a Na koho to slovo padne Aleny Vostré (prem. 4.12.1966)4 inscenuje Gogolův text v překladu Zdenka Mahlera5. Činoherní klub, hlásící se programově svým repertoárem k umělecké svobodě, uvádí Kačerovu inscenaci Revizora v kontextu předchozí tvorby, kterou je uvedení her jako jsou Smočkovo Bludiště, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, ale i Dostojevského Zločinu a trestu (režie E. Schorm).
Kačerův Revizor
Jedná se o první inscenaci ruského textu tohoto režiséra, do něhož se pustil na podnět kolegů Jaroslava Vostrého a Leoše Suchařípy. Nejprve zdráhající se režie ruských dramatiků, ke kterým měl Kačer v době uvolněné tvůrčí atmosféry přirozený odpor, posléze objevuje nadčasové kvality a aktuálnost textu6. Kačer vnímá hru a jako "hru o změně", která visela v ovzduší tehdejšího Československa, o očekávání této změny a hrůzy z ní. Příjezd revizora přinášející změny, který se věštecky v podobě tanků v srpnu 1968 nakonec opravdu uskutečňuje7. Takto uvažující text inscenuje, a nacházející paralelu mezi Gogolovou předlohou a tehdejší kulturně-politickou situací a revitalizuje jej o přesahy do aktuálních společenských témat.
Herecké obsazení
Inscenace byla uváděna v tomto obsazení:
Hejtman / Pavel Landovský
Hejtmanova žena / Helena Růžičková, Míla Myslíková
Hejtmanova dcera / Jana Břežková, Olga Jiroušková
Školní inspektor / František Husák
Žena inspektora / Věra Galatíková, Věra Uzelacová, Blanka Blahníková
Okresní soudce / Zdeněk Braunschläger, Otto Šimánek
Správce chudinského ústavu / Jiří Hálek
Poštmistr, Číšník / Josef Abrhám, Petr Čepek
Dobčinskij / Jiří Hrzán
Bobčinskij / Jiří Lír, Václav Kotva
Chlestakov / Vladimír Pucholt, Jiří Kodet, Oleg Tabakov
Osip / Josef Somr
Okresní lékař / Josef Vondráček
Korobkin / Miloslav Štibich
Korobkinova žena / Madrana Slámová
Náčelník policie / Bohumil Koška, Leoš Suchařípa, Jaroslav Kotrba
Svistunov / Jiří Havel, Jiří Sýkora, Jiří Zahajský
Děržimorda / Petr Skoumal, Roman Babinec, Leoš Suchařípa, Jan Karlin
Kupec Abdulin / František Vicena, Jaroslav Wagner
Žena zámečníkova / Jana Marková
Vdova po kaprálovi / Zdena Koutská
Miška / Miloš Kučírek, Michal Vrbovec, Jiří Hrzán, Václav Kotva, Ivan Vyskočil, Martin Štěpánek
Četník / Lubo Mauer
Vladimír Pucholt odchází z inscenace po pěti reprízách a následně odchází do emigrace. V roli Chlestakova jej zastupuje neméně výjimečný, i když s trochu odlišným pojetím role, Jiří Kodet.
Režisér Kačer vědom si herecké geniality Olega Tabakova, uvažuje o tom, jakým přínosem pro inscenaci by bylo obsazení do role revizora právě ruského herce, navíc kvalit Tabakova hereckého projevu. Oslovený Tabakov je pro představení získán a objevuje se v jeho jedenácti reprízách.
Helena Růžičková ve svém osobitém projevu nezapře své původní účinkování v baletu a její originální pohybové kreace rovněž posouvají Gogolův text blíže Kačerovu záměru.
Původní herecké nectnosti herců byly užity v inscenaci jako gagy (Pucholtovo zadrhávání při replikách, Landovského nedokonalé umění hry na housle a další), aby nakonec vyzněly metaforicky.
Přestože způsob Kačerova vedení herců ukazuje spíše k režisérskému pojetí, neboť uváděl herce přímo do jejich rolí na základě vlastní konkrétní vize, ve výsledku ponechal vyvěrat osobité přístupy jednotlivých hereckých osobností, provázaných však postupně inscenací do kompaktní ansámblové hry.
Hudba
Inscenace byla doprovázena hudbou z pera Petra Skoumala, z níž je nezapomenutelný především závěr hry, ve kterém postavy hry stojící na jevišti v původní Gogolem psané němé scéně zpívají unisono "manifestační chorál"8, strhujícím způsobem vrývající divákovi pod kůži plejádu charakterů postav na scéně9.
Scéna a kostýmy
Scéna a kostýmy v inscenaci použité, podle návrhů Luboše Hrůzy10 se sice nesou v duchu doby Gogolovy předlohy11, především scéna však vykazovala několik autorských invencí: Na dekoracích se například nacházejí obrysy stínů postav, do kterých si jednotlivé postavy během představení staví, či usedají. Nápad patrně odkazuje, jako na inspirační zdroj, na v té době uvedený film Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků12 a měl manifestovat setrvačnost postav na svých místech a jejich neschopnost změny13. Celkově však uspořádání jednotlivých prvků na dekorací vyznívá jako surrealistická koláž14.
V zhledem k inscenační tradici lze hovořit v souvislosti s pojetím Luboše Hrůzy o přenesení děje hry do nižší společenské vrstvy a jejího prostředí. Dřívější uvádění Revizora v honosném empírovém prostředí vyšší třídy bylo nahrazeno prostředím prostě vyhlížejícím, s postavami v kostýmech obyčejných lidí, připomínající sedláky15, která měla evokovat, že moc kterou inscenace vyjadřuje, resp. strach z moci, je zde primitivní tak, jak se autorům zrcadlila v reáliích jejich doby u nás a v Rusku. To vše pochopitelně pro poměrně malé jeviště Činoherního klubu.
Autorem plakátu pro inscenaci byl výtvarník Libor Fára16.
Přijetí inscenace
Revizor Činoherního klubu byl diváky přijat jako satira kritizující tehdejší režim. Přispělo tomu také předchozí uvedení Nejedlého překladu, který byl původně vytvořen pro představení karlovarského divadla, jehož pojetí coby satiry bylo určující. I shlédnutí inscenace funkcionáři, kontrolující její politicko-společenskou nezávadnost, připadala míra kritiky přiměřená a hra byla povolena. Následné události v srpnu 1968, (které o několik let později vedly pak nejen k derniéře 30.06.197617, ale i zákazu činnosti mnoha zúčastněných umělců), ovšem diváckou veřejnost v jednoznačnosti jejího poselství utvrdilo.
Inscenace Revizora byla podle jejích autorů o moci a strachu. Přičemž byla o strachu z moci a o tom, že moc je postavená na strachu. Vrcholem inscenace pak je absurdní scéna, kde se setkává Chlestakov s Hejtmanem a jeden se bojí druhého. Záměrem však nebyla pouhá satira na režim, ale objevení nadčasovosti původního Gogolova nosného pojetí postav a jejich vztahů v paralele se současností. Tedy hledání příčin, pro které se lidé ocitají v situacích jako postavy této hry, na jakémkoliv místě a v jakékoliv době.
Použité zdroje
O. G. Brockett: Dějiny divadla, Nakladatelství Lidové noviny 1999
Archiv Činoherního klubu přístupný na www.cinoherniklub.cz
Program k představení Revizora
Jan Kačer v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
Jaroslav Vostrý v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
Poznámky
1 O. G. Brockett: Dějiny divadla, Nakladatelství Lidové noviny 1999, s. 431
2 tamtéž
3 Archiv Činoherního klubu přístupný na www.cinoherniklub.cz
4 tamtéž
5 Program k představení Revizora (viz příloha)
6 Jan Kačer v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
7 tamtéž
8 tamtéž
9 viz příloha
10 viz příloha
11 viz příloha
12 Tini zabutykh predkiv, Sergei Parajanov, 1964
13 Jan Kačer v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
14 Jaroslav Vostrý v rozhovoru pro O. Šrámka a V. Bednářovou, Činoherní klub, květen 2006
15 viz příloha
16 viz příloha
17 Archiv Činoherního klubu přístupný na www.cinoherniklub.cz

KMa: Greenaway, Kieslowski

5. září 2007 v 19:35 | faced |  FiLM
Peter Greenaway: Krátké filmy Petera Greenawaye
Britský režisér Peter Greenaway si kultovní pověst získal již v sedmdesátých letech svými krátkými dokumenty. Ty ovšem nikdy nepřipomínaly prosté záznamy skutečnosti: přizpůsobují si realitu originálním a dodnes šokujícím způsobem a vyprávějí příběhy o světě příštího velkého režiséra, plné fantazie, poezie a černého humoru. Filmy: Okna / D jako dům / Drahý telefon / Vodní Wracketi / Intervaly / Přepracování vertikálních charakteristik. (KMa)
Peter Greenaway: The Draughtsman's Contract (1982) (csfd)
Módní malíř Neville získá zajímavý kontrakt. Má za úkol během dvanácti dní vytvořit dle vlastního uvážení dvanáct kreseb venkovského šlechtického sídla. Velmi pikantní jsou podmínky smlouvy, podle níž si sám může určit kompozice, tvořit v době nepřítomnosti pána domu, přičemž paní domu mu musí být bezvýhradně a ve všem k dispozici. Umělec si zcela podmaní sídlo a jeho obyvatele a drze si činí narok na ''vlídnosti'' paní domu, která se zoufale snaží najít způsob, jak smlouvu zrušit. (KMa)
Krzysztof Kieslowski: Krótki film o milosci (1988) (csfd)
Mladý pošťák Tomek tajně dalekohledem pozoruje Magdu, která bydlí v domě naproti přes ulici. Magda je promiskuitní třicátnice a na své okolí působí dojmem ženy, jíž nic nechybí - zejména pokud jde o zájem mužů. Šmírování se promění v milostný cit, takže Tomek nakonec sebere opdvahu a vyzná Magdě lásku... (KMa)
Krzysztof Kieslowski: Blizna (1976) (csfd)
Stefan Bednarz je úspěšný inženýr, jehož úkolem je postavit chemičku a zajistit vše potřebné k úspěšnému běhu továrny, a to včetně pracovních sil. Ve chvíli, kdy padne volba na město, kde s manželkou kdysi žili a oddaně ''sloužili straně'', si Stefan uvědomí, že další krok v jeho kariéře rozhodně nebude jednoduchý. (KMa)
 


KMa: Truffaut, Greenaway, Pasolini, Godard

20. srpna 2007 v 19:08 | faced |  FiLM
Francois Truffaut: Vivement dimanche! (1983) (csfd)
Policie obvinila Juliena Vercela z dvojnásobné vraždy Claudea Massouliera a své manželky Marie-Christine. Všechny důkazy ukazují přímo na Juliena a motiv se zdá být rovněž zcela jasný (zavraždění byli milenci). Přesto existuje osoba, která věří v Claudeovu nevinu, a tou je sekretářka Barbara Becker z jeho realitní kanceláře. Barbara se tedy pouští do soukromého vyšetřování a vydává se po stopách zločinu... (KMa)
Peter Greenaway: A Zed & Two Noughts (1985) (csfd)
Oliver a Oswald jsou bývalá siamská dvojčata tající svou identitu. Pracují jako vědci-zoologové v místní zoo a shodou náhod oba ztratí své manželky při automobilové nehodě zaviněné bílou labutí. Tragická událost obrátí jejich životy naruby. Své výzkumy poté zaměří na mrtvá a umírající zvířata a oba rozvíjejí vztah s Albou, jež řídila automobil při nehodě a která jediná tragédii přežila. (KMa)
Pier Paolo Pasolini: Comizi d'amore (1964) (csfd)
Pasolini s kamerou a mikrofonem projel Itálii a natočil anketu na téma sex. Ptal se dětí, zdali vědí, odkud se berou, chtěl znát názor žen na rovnoprávnost, tázal se na význam panenství, na postoj k homosexualitě, na vztah mezi ctí a sexem, na rozvod atd. Otázky kladl všem - slavným osobnostem, obyčejným zemědělcům či studentům. Zajímavé komentáře k anketě podávají například spisovatel Alberto Moravia a psycholog Cesare Musatti. (KMa)
Jean-Luc Godard: Sympathy for the Devil (1968) (csfd)
Film je výpovědí o specifické kultuře konce 60. let dvacátého století. Drogy, beatlemánie, boje za lidská práva, za svobodu, za mír. Bouřlivé intelektuálské diskuse, nekompromisní politické proudy a hlavně rock'n'roll. Godard míchá autentické obrazy s uměleckými výjevy a fikce se prolíná s realitou jako droga s krví. Rolling Stones natáčejí své album. Jejich hudba je strhující, běsnící a ďábelská. (KMa)

Semafor: Člověk z půdy

20. srpna 2007 v 18:26 | David Fadinger |  DiVADL0
Vystudovaný reklamní grafik a divadelník amatér Jiří Suchý přichází na pražskou divadelní scénu s naprosto jedinečnou formou autorského divadla koncem padesátých let. Své nemalé publikum si získává již v pražské Redutě ve skupině V. Sodomy a prvních zásadních ohlasů dosahuje tvorbou v Divadle Na zábradlí, které zakládá s Ivanem Vyskočilem (Kdyby tisíc klarinetů, Šest žen). Jiří Suchý Divadlo na Zábradlí opouští v roce 1959 s následným úmyslem založit vlastní autorské divadlo hudební komedie, plně odevzdané jeho vlastní vizi inspirované především tvorbou Voskovce a Wericha.
Suchý získává prostor na Malé scéně Ve Smečkách a má představu zde zastřešit několik uměleckých aktivit, společně s dalšími umělci angažovanými v divadelních a divadlu příbuzných aktivitách, se skromnými ambicemi bavit diváky. Zakládá tedy divadlo malých forem, vyhraňuje sedm základních, a tak vzniká Divadlo SEdmi MAlých FORem: hudební komedie + poezie + hudba + film + výtvarné umění + tanec + loutky = SEMAFOR. Záměrů, jak byly průběžně realizovány, bylo pochopitelně zpočátku více než sedm, a přestože publikum se brzy upnulo především na hudební komedie Suchého a Šlitra, které ostatní formy divadla Semafor zastínily, jmenujme především Divadlo poezie J. Ostermana, Divadlo masek J. Švankmajera, Černé divadlo J. Srnce, Dětský kabaret, experimentální filmy, výstavy a jazzové koncerty.
První premiérou na prknech nového Semaforu, bylo 30. 10. 1959 představení Jiřího Suchého Člověk z půdy s hudbou Jiřího Šlitra. Hudební komedie o divadle na divadle a jeho půdě, mladých lidech a jejich boji proti dekadenci, zatuchlosti a individualismu, který se na ně z půdy valí v postavě spisovatele Sonmmera.
Hráli a zpívali:
Petr - Ivan Dvořák
Martina - Pavlína Filipovská
Antonín Sommer, spisovatel - František Filipovský, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký
Hedvika - Renata Tůmová
Malý lord - Rostislav Černý, Jiří Suchý
Přemysl - Waldemar Matuška
Nezamysl - Zdeněk Braunschläger
Výmysl - Václav Štekl
Nesmysl - Pavel Linhart
Hudbu Jiřího Šlitra hraje Orchestr divadla Semafor, kde dominuje především Ferdinad Havlík na saxofon a Karel Růžička za klavírem. Písně Suchého a Šlitra z představení Člověk z půdy se záhy, jako později mnoho dalších, stalo evergreeny. Nestárnoucí Pramínek vlasů, Dítě školou povinné, Život je pro mě obnošená vesta nebo Včera neděle byla se dodnes hrají a přijímají zcela autonomně. Úvodní píseň K smíchu toto představení je vůbec první, která zazněla na prknech divadla Semafor. Původně ji dvojice autorů napsala pro hru Smutné vánoce Ivana Vyskočila a dnes se její první tóny rozeznívají v melodii zvonku pří vstupu do nového Divadla Semafor v Dejvicích.
Výprava inscenace byla velmi jednoduchá. Podílel se na ní dnes slavný filmový režisér Jaromil Jireš. Scéna byla tvořena pouze štaflemi, modrou pohyblivou oponou se sluncem a fotografiemi půdy, jichž byl Jireš rovněž autorem. Kostýmy představení vybavila Běla Novotná-Suchá.
Během inscenování se u souboru vystřídali celkem čtyři režiséři, z nichž největší zásluhy lze patrně připsat J. Němečkovi, J. Vrbovi, představení režijně rozpracoval V. Lohniský.
Československá televize zaznamenala představení Člověk z půdy 13. 3. 1961, v přímém přenosu, za režie Františka Filipa. Pokud se pozastavíme nad kvalitou záznamu, nutno připomenout, že ten byl pořízen se záměrem televizního vysílání. Použití podřadného filmového materiálu, který následnému vysílání do televizních obrazovek dostačoval, je patrné v jeho gradační rozkolísanosti. Neohrabané televizní kamery často prohrávají bitvu s nízkou světelností a jejich čočky vlivem nedostatku světla a z toho plynoucích nejrůznějších optických vad nabízejí mnohdy rozostřené deklamující herce při okrajích obrazu. Nejen proto, aby byla práce kameramanům ulehčena, ale také s úmyslem zachytit atmosféru v publiku, je hlediště nasvíceno. Přinejmenším několik prvních řad, které vidíme v celkovém záběru na jeviště%

KMa: Scola, Kurosawa, Kachyňa

11. května 2007 v 9:23 | faced |  FiLM
Ettore Scola: La Terrazza (1980) (csfd)
Na terase se jednoho letního večera schází společnost italských padesátníků v krizi, kteří hovoří mezi sebou se svými mladými milenkami o životě. Tok jejich monologů přerušují příběhy novináře, scenáristy, dramaturga, producenta a komunistického poslance, kteří také debatují o politice, umění, talentu, vitalitě, stárnutí, o krizi a naději lidské společnosti. (KMa)
Akira Kurosawa: Rashômon (1950) (csfd)
Film představuje první výrazný mezinárodní úspěch japonského filmu. Snímek obdržel ocenění Zlatého lva v Benátkách a následně byl nominován na Oscara. Rašomon je jméno pobořeného chrámu, u jehož staré brány se před deštěm ukrývají pocestní. Tentokrát se pod záštitou brány rozkrývá průběh dvojitého zločinu, který vidíme ze čtyř různých úhlů pohledu. (KMa)
Karel Kachyňa: Kráva (1994) (csfd)
Snímek Kráva vznikl na základě povídky Jana Procházky a líčí příběh podívínského mladíka Adama. Děj se odehrává na lesní samotě na počátku 20. století. Adam těžce zápasí s nelehkým životním osudem - umírá mu matka, je nucen prodat krávu a horská políčka nad chalupou mu poskytují jen to základní k přežití. Jednoho dne však do jeho života vstoupí živočišná dívka Róza. Téma příběhu je prosté, v jistém smyslu prvoplánové, nicméně právě onou cílenou prostotou působivé. (KMa)

KMa: Chabrol, Scola, Fellini, Pasolini

11. května 2007 v 9:09 | faced |  FiLM
Claude Chabrol: Madame Bovary (1991) (csfd)
Emma Bovaryová je obětí středostavovských konvencí poloviny 19. století. Jako mladou romantickou dívku ji provdali za venkovského lékaře, a ona tak příliš záhy poznává ubíjející monotónnost manželského života. Snaží se před nudou uniknout malým flirtem a marnotratnými nákupy, což značně otřese rodinným rozpočtem. Filmová adaptace věrně vystihuje většinu zásadních scén Flaubertova románu, mezi něž patří např. svatba, bál či zemědělský trh. (KMa)
Ettore Scola: La Famiglia (1987) (csfd)
Rozsáhlá sága jedné římské rodiny sleduje příběh Carla od jeho křtin až po 80. narozeniny. Hlavní dějové linie tvoří vztahy mezi Carlem a jeho mladším bratrem Giuliem, manželkou Beatrice a její sestrou Adrianou, do níž byl Carlo zamilován jako mladík. Režijně náročné zpracování plasticky dokresluje a odhaluje vývoj rodinných vztahů. (KMa)
Federico Fellini: Prova d'orchestra (1978) (csfd)
Felliniho film zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Je rovněž zamyšlením o úloze silných osobností v minulosti i současnosti. Třebaže kamera nepřekročí prostor hudebního studia, rozkryje jak malá individuální dramata i vzájemná nedorozumění hudebníků, tak i zcela přirozeně narůstající kolektivní nevoli vůči dirigentovi. (KMa)
Pier Paolo Pasolini: Teorema (1968) (csfd)
Teorému původně zamýšlel Pasolini natočit v New Yorku, finanční důvody však režiséra přiměly přesunout natáčení do výkladní skříně evropského kapitalismu, a sice do Milána. Do tohoto centra buržoazie pak inscenuje příchod hosta, který zcela změní hodnotovou orientaci členů rodiny bohatého továrníka. Pasolini označil Teorému za "báseň ve formě výkřiku zoufalství". Autorem hudby je Ennio Morricone, který obdržel Oscara za celoživotní dílo. (KMa)

2x Bertolucci, Wenders, Sica

14. března 2007 v 11:48 | faced |  FiLM
Bernardo Bertolucci: The Dreamers (2001) (csfd)
Do revolucí vonící Paříže přijíždí v roce 1968 Matthew, mladík ze států. Spolu s desítkami filmových nadšenců hltá projekce v proslulé Cinématheque. Během demonstrací se Matthew setkává s kráskou Isabelle a posléze i s jejím zapáleným bratrem Theem. Když mu nabídnou, aby s nimi žil v obrovském bytě rodičů, kteří zrovna odcestovali na dovolenou, přijímá a bez varování vstupuje do světa volného sexu a erotiky. Všechno je tak nové... (KMa)
Vittorio De Sica: Amanti (1968) (csfd)
Čerstvě rozvedená Julia přijíždí z USA do Benátek. Na letišti se seznámí s atraktivním automobilovým závodníkem Valeriem. Julia nejprve odmítá jeho nabídky, později jej ale sama pozve na návštěvu na venkovské sídlo. Společné chvíle tráví jednak prohlížením památek jednak milováním. Po jednom večírku, který přeroste v orgie, si Valerio uvědomí, že si vzal příliš velké sousto, a Julii opustí. Záhy se doví, že hlavním důvodem Juliina chování je její nemoc a neúprosně se blížící smrt. (KMa)
Bernardo Bertolucci: Besieged (1998) (csfd)
Shandurai opouští Afriku, protože její manžel se stal politickým vězněm. Začne v Římě studovat medicínu a stará se o vilu pana Kinskyho, pianisty a skladatele. Mladá žena bydlí v jednom pokoji romantické římské vily a po čase ji majitel začne zaplavovat květinami a dárky. Udělal by pro ni cokoliv. Ona však touží po jediném - aby její manžel byl znovu na svobodě... (KMa)
Wim Venders: Land of Plenty (2004) (csfd)
Co je to ten americký sen? Paul Jeffries a jeho neteř Lana mají zcela jiný pohled na život. Také lásku ke své zemi dávají rozdílně najevo. Paul bojoval ve Vietnamu, Lana byla misionářkou v Africe a na středním východě. Každý po svém se snaží vyrovnat s událostmi po 11. září 2001. (KMa)

KMa: Chaplin, Truffaut, Risi, Monicelli, Scola

14. března 2007 v 11:39 | faced |  FiLM
Charles Chaplin: Kid (1921) (csfd)
Kid vznikl na počátku dvacátých let jako první Chaplinův celovečerní film. Svým dojemným a současně velmi vtipným příběhem sklidil ihned po premiéře ohromný ohlas diváků a nadšení kritiky. Tulák Charlie se v něm ujímá nalezeného dítěte, jež se snaží s upřímnou láskou vychovávat. Ani v nejdramatičtějších momentech však film neslevuje ze skvělé zábavy. Ve své době nejúspěšnější Chaplinův snímek přinášíme v původní verzi, která u nás dosud nebyla vydána. (KMa)
Francois Truffaut: La Peau douce (1962) (csfd)
Pierre Lachenay je v literárním světě velmi známou osobností. Žije klidný rodinný život se svou ženou Francou a dcerou Sabine. Na jedné pracovní cestě do Lisabonu se seznámí s krásnou mladou letuškou Nicole, a jelikož vyvine patřičnou iniciativu, dojde mezi nimi k milostnému vzplanutí. Pierre začíná vést dvojí život a neustále volí mezi rodinou a milenkou. Jednoho dne ale Franca objeví manželovy diskriminující fotografie a rozhodne se k zoufalému činu. (KMa)
Dino Risi: Primo amore (1978) (csfd)
Bývalý kabaretiér Ugo Cremonesi (Ugo Tognazzi) odchází do domova pro zestárlé herce, kde se zamiluje do osmnáctileté služebné Renaty (Ornella Muti). Ve chvíly kdy obdrží velký finanční obnos za nedoplatky z penze, se rozhodne vrátit do Říma a otevřít nové varieté. Krásná Renata odjíždí s ním a doufá, že z níbohatý milenec učiní slavnou herečku. (KMa)
Mario Monicelli, Dino Risi, Ettore Scola: I Nuovi mostri (1977) (csfd)
Skládanka brilantních povídek je dílem tvůrců slavných jmen, již zaštiťují neméně slavní aktéři - různě situovaní hrdinové v absurdních situacích. Například bohém v Rolls-Roycu, který ve snaze zajistit ošetření zraněnému chodci jezdí z místa na místo, aby nakonec skončil tam, kde celá anabáze začala. Komické črty rozesmějí, ale pointa příběhů zůstává drsně mrazivá. (KMa)

KMa: Comencini, Truffaut, Corbucci, Haneke

14. března 2007 v 11:28 | faced |  FiLM
Luigi Comencini: Mio Dio come sono caduta in basso! (1974) (csfd)
Film patřil v československých kinech v 80. letech k nejúspěšnějším titulům. (KMa)
Francois Truffaut: Tirez sur le pianiste (1960) (csfd)
Charlie Kohler je klavíristou v malém baru, kdysi slavný virtuos, který se po sebevraždě své manželky vzdal kariéry a vyhýbá se kontaktům se světem. Jednoho dne se v baru ukryje Charlieho bratr Chico, jehož pronásledují dva gangsteři. Charlie, Chico a servírka Lena, která Charlieho miluje, musejí vyřešit závažnou situaci a bojovat o vlastní životy. (KMa)
Sergio Corbucci: Giallo napoletano (1978) (csfd)
Pouliční hráč na mandolínu Raffaele Capece má spatit dluh jako důsledek hráčské vášně svého otce. Hraje tedy serenády pod okny, avšak jednoho dne objeví mrtvolu. Aby se nezapletl se zákonem, podnikne pátrání na vlastní pěst... (KMa)
Michael Haneke: La Pianiste (2001) (csfd)
Učitelka hry na klavír Erika Kohutová je komplikovaná osobnost. Ve dne platí za váženou pedagožku, a večery věnuje své sexuálnívášni v obchodech s pornografií. Doma pak musí poslouchat despotickou matku, která se vyžívá v psychickém týrání dcery. Film vznikl podle literární předlohy nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek. Film získal v roce 2001 na MFF v Cannes Velkou cenu poroty a Cenu pro nejlepšího herce (KMa)

KMa: Mogheri, 2x Risi, Wenders

3. března 2007 v 10:59 | faced |  FiLM
Flavio Mogheri: Culastrisce nobile veneziano (1976) (csfd)
Marcello Mastroianni se jako excentrický aristokrat spřátelí s flašinetářem. Pouliční muzikant pak přemluví jednu prostitutku, aby předstírala, že je šlechticovou fiktivní manželkou... (KMa)
Dino Risi: Fantasma d'amore (1981) (csfd)
Život Nina Contiho ubíhá jako vlak v dobře vyjetých kolejích. Má uspokojivé zaměstnání i manželku na úrovni. Jednoho dne potkává Annu, kterou miloval před dvaceti lety, ale namísto příjemných vzpomínek se dostavují noční můry a přízraky minulosti. A Ninovy psychotické stavy přiživují i pochybnosti o smysluplnosti jeho současného života. (KMa)
Wim Wenders: The End of Violence (1997) (csfd)
Bohatý hollywoodský producent Mike Max, jenž vydělává díky filmům plným násilí, je jednoho dne unesen. Mikeovi se podaří únoscům uprchnout a ukrýt se u rodiny svého zahradníka. Zločin byl zachycen kamerami nového bezpečnostního systému, který má pomoci zamezit násilí ve městě. Šéf projektu však není zcela rozhodnut, jak s pořízeným materiálem naloží. A nutno podotknout, že ani přístup detektiva Doca Blocka k vyšetřování není ryze profesionální... (KMa)
Dino Risi: Profumo di donna (1974) (csfd)
Vojenský kadet doprovází slepého, na jednu ruku ochrnutého kapitána Fausta Consola na týdenní výpravě z Turína do Neapole. V Římě navštíví Fausto kněze, jehož žádá o požehnání. V Neapoli se sblíží s jedním důstojníkem, který je rovněž nevidomý, a najde v něm dobrého kumpána do hospody. Podělí se o své životní příběhy... V Neapoli žila Sára do níž byl Fausto zamilovaný a která s ním v minulosti špatně zacházela. Oba poté zosnují plán. Film je sofistikovanější předlohou remakeu s Al Pacinem. (KMa)

Homo ludens, o původu kultury ve hře

10. ledna 2007 v 2:19 | David Fadinger |  LiTeRATURA
Holandský historik Johan Huizinga (1872-1945) u nás známý také svými díly Podzim středověku, Ve stínu zítřka nebo Erasmus Rotterdamský pohlížel na předmět svého zájmu, kterým byl především středověk a počátek novověku, v širších kulturních souvislostech, čímž jeho práce získávala charakter, vedle historického, z dnešního pohledu také sociální, respektive kulturně sociální. Knihou Homo ludens (1938), kterou shrnul svá tehdejší bádání nad fenoménem hry a jejím původu v kultuře, se pokusil vymezit pojem a účel hry ve společnosti a včlenit ho do pojmu kultury. Jak sám v úvodu shrnuje, doteky tohoto tématu lze vystopovat v jeho studiích od roku 1903 a jako zásadní předznamenání jeho badatelského směřování uvádí studie O hranicích hry a vážnosti v kultuře (1933) a Herní element kultury (1934). Homo ludens lze tedy považovat za práci na svou dobu převratnou a průkopnickou.
Přestože Huizinga vyvrací tehdejší pojetí hry, jako produkt kultury, když upozorňuje na přirozenou hravost (patrnou i u zvířat), čímž dokazuje existenci herních aspektů v chování ještě před utvářením kultury i mimo ni, snaží se hru pojmout jako kulturní jev, nikoli jako biologickou funkci. Vymezit pojem hry není pro Huizingu jednoduché, neboť jak uvádí, "zůstává trvale stranou všech ostatních forem myšlení" a snaží se tedy vypočíst její formální znaky, mezi které počítá původ ve svobodném jednání, pozici mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí, uzavřenost a ohraničenost hry.
Mezi důležité vlastnosti hry řadí možnost jejího opakování, prvek napětí a její pravidla, jejichž porušením se hra mění v kvazihru nebo úplně zaniká. Huizinga nalézá původ hry analýzou chování archaických kultur, jejich písemných a jiných pozůstatků, případně v přetrvávajících archaických zvycích primitivních kultur současných, hru definuje jako "dobrovolnou činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a radosti a vědomím jiného bytí, než je všední život", negativně ji vymezuje jako protiklad nevážnosti.
V průběhu vymezení pojmu hry, hledá rovněž jeho etymologický význam a klade vedle sebe rozdíly i podobnosti vyjádření hry a jeho původ v řečtině, sanskrtu, čínštině, japonštině, jazycích indiánů, semitských, románských a germánských.
Meritem práce je závěr, že kultura je hrou vytvářena, "kultura vzniká formou hry, že kultura je zpočátku hrána". Huizinga upozorňuje na prvky zápasu a soutěživosti v chování, jejichž cílem je vítězství ve hře, získání cti, vážnosti, prestiže. Zmiňuje sakrální význam hry v kostky, potlač, obřad kula, souboje v hanobení a následně nalézá paralely těchto prazákladních herních projevů v oblastech kultury.
Verifikuje agonální projevy v právním sporu, vedení války, u zrodu vědy a filozofie. Nalézá herní prvky v básnictví, hudbě, divadle, tanci a dalších múzických umění, popírá je v umění výtvarném a na závěr shrnuje pozici hry v jednotlivých kulturních epochách: římské, středověké, renesanční, barokní, rokoka, romantismu, 19. století a současnosti. Čím více se Huizinga vzdaluje epochy středověku, tím více se dopouští nepřesností, dokonce mylných závěrů a kontradikcí. Jak se mění projevy hry oproti jejímu původnímu významu v jednotlivých epochách až k novověku, hovoří o jejím úpadku, vytrácení, nepřipouští její vývoj, existenci v jiné kvalitě. Zároveň s jejím vzrůstajícím úpadkem během kulturního vývoje přehlíží stále více jejích projevů.
Nesprávných závěrů se však dopouští již při analýze kulturních jevů. A přestože se na počátku snaží vyhnout shrnutí, že "všechno lidské konání je jenom hra", právě zde jakoby z jeho závěrů vyplýval jakýsi "panludismus". Mylně spojuje vědu s hrou, když upozorňuje na její agonální prvky. Ve skutečnosti jsou důsledkem vědecko kulturního vývoje a zrychlení doby, procesů v ní, a z toho plynoucí soutěživost o čas. Zápas jednotlivců o prvenství však ještě vědě nutně nedává charakter hry. Zde a na mnoha jiných místech, prokazuje charakter hry na základě sémantických podobností, které zdaleka nejsou určující. Zařazuje do oblasti her válku, přestože hovoří o její archaické podobě, kterou odlišuje od "války totální", její současné podoby. Jako důkazy svých tvrzení uvádí projevy ctnosti, vzájemné úcty soupeřů a posvátnost pravidel boje, nepřipouští však, že mimo touhu po slávě a vítězství stojí u zrodů útočných válek především důvody hospodářské nebo politické. Válce jisté herní prvky nelze upřít, zařadit však tak vážný kulturní problém do oblasti her je přinejmenším troufalé. Naopak Huizinga upírá charakter hry výtvarnému umění. Zapomíná na množství artefaktů, jako výsledek hry (tvořivost jako hra) nebo uměleckých děl coby hraček (jejich použití hrou), které v jeho době již vznikaly. Pokud o jejich existenci věděl a neuvažoval je jako oficiální umění, mohl je uvést jako umění okrajové, experimentální. Také zmiňuje vymizení herních prvků v oblasti novodobého sportu. Z jeho dokladů však vyplývá, že se zaobírá pouze jeho "vrcholovým" (profesionálním) pojetím, které sice jako součást veřejného kulturního života zásadně determinuje jeho chápání, o celkovém charakteru sportu a jeho vztahu k němu ve společnosti však nevypovídá.
Přes všechny tyto nedostatky dnes překonaného textu řadou jiných kulturních sociologů, psychologů, pedagogů, estetiků, filozofů a dokonce specialistů v oblasti her, lze považovat Homo ludens za již klasické dílo ve svém oboru, na něž navázal například Roger Caillois (Hry a lidé, 1958, česky 1998) nebo E. Fink (Hra jako symbol světa, 1960, česky 1993), od doby svého vzniku pro čtenáře stále v mnohém podnětné a dobře fungující jako vstupní text při hledání orientace v oblasti her.
Chyby v překladu, nesprávný tvar přejatých slov a skloňování názvů a jmen, či chyby pravopisné nejsou předmětem zájmu tohoto textu.
Huizinga, Johan. Homo ludens : o původu kultury ve hře : Homo ludens (Orig.). Vyd. 1. Praha : Mladá fronta, 1971,. 226 s. Ypsilon; sv. 13., překlad Jaroslav Vácha

Kma: Risi, Chabrol, Truffaut

7. ledna 2007 v 10:20 | faced |  FiLM
Dino Risi: Anima persa (1977) (csfd)
Mladý nezkušený Tino přijíždí do Benátek studovat umění. Ubytuje se u vzdálených příbuzných - strýce Fabia a tety Sofie. Zdá se však, že v podkroví domu žije ještě někdo, a sice strýcův šílený bratr. Při pátrání po osudu záhadné bytosti zjistí Tino s přítelkyní Lucií, že s rodinou není vše tak, jak se jeví. Film "Ztracená duše" patří k nestárnoucím dílům žánru psychologického hororu. (KMa)
Claude Chabrol: Inspecteur Lavardin (1986) (csfd)
Inspetkot Lavardin je povolán k případu vraždy místní autority a známého katolického spisovatele v malé vesnici na pobřeží Atlantiku. Lavardin musí při komplikovaném vyšetřování v prostředí plném intrik využít všechny své schopnosti, aby pronikl do mysli svérázných obyvatel vesnice. Nakolik mu práci usnadní či ztíží skutečnost, že vdova po zavržděném bývala jeho přítelkyní? (KMa)
Francois Truffaut: La Femme d'à côté (1981) (csfd)
Madame Jouve vypráví příběh Mathildy a Bernarda, který žil šťastně se svou ženou Arlette a jejich synem Thomasem. Jednoho dne se přestěhovala do sousedství dvojice Mathilde a Phillippe Bachardovi. Bernard a Mathilde prožili před lety vášnivý vztah... a ten znovu ožívá. (KMa)

KMa: Kurosawa, Okamoto, Kobayashi, Fujita

7. ledna 2007 v 10:07 | faced |  FiLM
Akira Kurosawa: Yoidore tenshi (1948) (csfd)
Gangstera Matsunagu po šarvátce se znepřáteleným gangem ošetří doktor Sanada, lékař-alkoholik, jenž je doslova "andělem" pro chudé lidi z předměstí, kde žije. Ten mladému zločinci diagnostikuje tuberkulózu a pokouší se ho přesvědčit, aby se začal léčit. Mezi muži se postupně vyvíjí zvláštní přátelské pouto. Ve chvíli, kdy propustí z vězení bývalého vůdce Matsunagova gangu, nemocný mladík ztrácí svoji pozici i milenku a rozhodne se postavit bývalému šéfovi v souboji na život a na smrt... (KMa)
Kihachi Okamoto: Dai-bosatsu tôge (1966) (csfd)
Bouřlivá léta pádu šógunátu charakterizují nekonečné likvidace nepohodlných osob a konflikty procísařských a šógunátních skupin. Na pozadí těchto událostí prochází jako přízrak smrti muž jménem Rjúnosuke Cuke, jenž ovládá meč s bravurou mistra, ale jehož duše je zlá a krutá. Zůstávají za ním mrtvoly politicky aktivních osob i obyčejných lidí. Ovšem vše souvisí se vším a jeden čin neodvratně ovlivňuje činy druhých. Jedho smrt si přeje stále více lidí, ale je vůbec možné zastavit zosobněné zlo? (KMa)
Masaki Kobayashi: Jôi-uchi: Hairyô tsuma shimatsu (1967) (csfd)
Hrdinou příběhu je stárnoucí samuraj Isaburo. Žije poklidným životem, dokud mu jeho pán nepřikáže aby oženil svého syna Yogora s konkubínou, jež upadla v nemilost i přesto, že vládci porodila syna. Ačkoliv se Isaburo zprvu zdráhá, Yogoro přijme Ichi za ženu a zakrátko se mezi nimi probudí silný cit. Jijich láska starému samuraji vrátí síly a tak když zemře vládcův starší syn a on pošle pro Ichi, aby mu stanula po boku jako matka jeho dědice, Isaburo se pánovi postaví na odpor... (KMa)
Toshiya Fujita: Shurayukihime (1973) (csfd)
Narodila se za chladné zimní noci mezi zdmi ženské věznice. Její umírající matka ji pojmenovala Šurajuki (Krvavý sníh). Byla počata, aby vykonala pomstu na čtveřici zločinců, kteří její matku připravili o čest, manžela a syna. Celé mládí neustále cvičila, aby mohla svůj úkol splnit. Zřekla se všeho ve jménu pomsty, ale přesto její úkol nebude jednoduchý...Tento důmyslně strukturovaný příběh podle komiksu Kazua Koikeho je spojením psotupů experimentální a brakové kinematografie. (KMa)

KMa: Truffaut, Kurosawa

18. prosince 2006 v 7:18 | faced |  FiLM
Francois Truffaut: Jules et Jim (1962) (csfd)
V Paříži na počátku 20. století se dva přátelé, Jules a Jim zamilují do stejné ženy, přičemž ona žena - Katty - se rozhodne, že tím pravým je Jules. Po světové válce se všichni znovu setkávají v Německu a Katty v sobě objevuje novou lásku, tentokrát k Jimovi... Film vypráví příběh tří přátel, kteří bojují s city a pocity, ale jejichž přátelství je silné a postupem let se ještě umocňuje, neboť naši hrdinové se stávají zkušenějšími a moudřejšími... (KMa)
Akira Kurosawa: Tengoku to jigoku (1963) (csfd)
Kurosawa tentokrát svůj filmový příběh zasadil do období poválečné ekonomické revoluce v Japonsku. Kingo Gondo, úspěšný manažer v obuvním průmyslu se na vrcholu své kariéry stane obětí vydírání. Když zjistí, že únosci místo jeho syna zajali jiného chlapce, ocitá se v nelehké situaci... Musí se rozhodnout, zda obětuje práci, která je pro něj smyslem života nebo dá všanc svoji čest a dobré jméno... (KMa)

Český a slovenský film 3: Údolí včel - Projekce 22.12.2006

18. prosince 2006 v 7:08 | faced |  FiLM
ČESKÝ A SLOVENSKÝ FILM (3) František Vláčil: Údolí včel (1967)
Předvánoční projekcí si filmem Údolí včel Františka Vláčila z roku 1967 připomeneme další z milníků českého a slovenského filmu. Projekce začne v 19 hod. krátkým filmem Alana Resnaise z roku 1950 Guernica.

KMa: Birkin, Griffith, Resnais, Kurosawa

18. prosince 2006 v 6:47 | faced |  FiLM
Andrew Birkin: The Cement Garden (1993) (csfd)
Aby se neprozradilo, že Julie, Sue, Tom a Jack osiřeli, pohřbí děti tajně svou matku do betonu v přízemí domu. Zpočátku vzrušující nezávislost se postupně mění v bezuzdné a nemravné živoření postrádající morálku i budoucnost. Děti se musejí vyrovnat s vlastní nevyzrálostí a přehodnotit pózu soběstačných dobrodruhů... (KMa)
D. W. Griffith: Intolerance (1916) (csfd)
Čtyři příběhy z různých historických období, které sledují "boj lásky v průběhu věků"... Dramatickým prolínáním scén všech příběhů se Griffithovi podařilo vytvořit dílo zcela revoluční skladby. V příbězích sledujeme výjevy ze životní pouti Ježíšovy, ze života francouzského krále Karla IX., vyprávění o zrazeném králi starověkého Babylonu a o "současném" mladíkovi odsouzeném za vraždu již nespáchal... (KMa)
Alain Resnais: I Want to Go Home (1989) (csfd)
Americký kreslíř komiksů Joey Wellman přilétá společně s přítelkyní na výstavu svých děl do Paříže, kde studuje jeho dcera Elsie. Kulturní šok je ale příliš silný a navíc dcera Elsie, která pohrdá otcovou prací se s ním odmítá sejít. Wellman je rozhodnut vrátit se co nejdtříve domů. O schůzku se kreslířem však velmi stojí praofesor Gauthier - obdivovatel komiksových hrdinů. O přízeň profesora Gauthiera zase usiluje Elsie, která by u něho chtěla studovat. A tak se nakonec všichni setkávají... (KMa)
Akira Kurosawa: Ikimono no kiroku (1955) (csfd)
Postarší zámožný Nakajima (Toshiro Mifune) je posedlý děsivou představou atomové katastrofy. Jeho vroucné přání spasit celou rodinu útěkem do Jižní Ameriky však nařáží na silný odpor dětí, které si uvědomují, že by se tím výrazně zmenšilo jejich očekávané dědictví a rozhodnou se raději otce nechat prohlásit za nesvéprávného. Herecký výkon pětatřicetiletého T. Mifuneho v roli starého muže balancujícího nad propastí je naprosto strhující... (KMa)

KMa: Godard, Visconti, Monicelli, Fellini, De Sica

11. prosince 2006 v 23:41 |  FiLM
Jean-Luc Godard: Le Mépris (1963) (csfd)
Příběh odhaluje problém odtažitosti a citového vychladnutí mladého manželského páru. Spisovatel Paul Javal přijme práci na komerčním filmu jehož tvůrci patří mezi smetánku. Javal pozvolna přebírá zvyky a manýry svých nových kolegů. Paulova žena je jeho proměnou stále znechucenější a jakmile si uvědomí, že i ji Paul využívá k vylepšení vlastní pozice, jejich citový vztah se stává historií. V hlavních rolích se nám představí Brigitte Bardot a Michel Piccoli. (KMa)
De Sica, fellini, Monicelli, Visconti: Boccaccio '70 (1962) (csfd)
Film Boccaccio ´70 je souborem čtyř povídek zpracovných čtyřmi italskými režiséry, kteří ve své době patřili k těm nejvýznamnějším reprezentantům oboru. Společné téma představují zvyky, hranice a tabu v sexuálním chování člověka moderní společnosti. Co nás přiměje přemýšlet, kam až chceme či můžeme zajít? Jak silný je sexuální pud a kdy se ozvou morální sirény? To záleží jen na Vás... (KMa)
DVD9, délka: 3:15, obraz: 1.66:1 (letterbox), zvuk: italský - AC3 2.0, titulky: české, nevypinatelné, bonus: nabídka KMa, titulky jsou dílem více autorů - překlady se kvalitou různí, ke konci Felliniho povídky je v titulcích chyba - zaseknutá věta na několik minut a po tu dobu chybějící překlad, ve Viscontiho povídce chybí část souvětí, disk je špatně rozdělen na kapitoly, takže nelze od začátku vystopovat jednotlivé povídky.
Vittorio De Sica: La Ciociara (1960) (csfd)
Blíží se konec 2. světové války. Vdova Cesira se svou třináctiletou dcerou odjíždějí z bombardovaného Říma do bezpečí na venkov, kde se Cesira narodila. Když ale konečně přijde osvobození, zasadí jí válka ránu největší... Hrají: Sophia Loren, Jean-Paul Belmondo, Eleonora Brown, Carlo Ninchi, Andrea Checchi, Pupella Maggio, Emma Baron, Bruna Cealti a další... (KMa)
Vittorio De Sica: Ieri, oggi, domani (1963) (csfd)
Povídky o třech ženách z různých společenských vrstev, které však mají mnoho společného - musejí se vypořádat s nepříjemnou životní situací. Adelina uniká před vězením permanentním těhotenstvím. Bohatá a znuděná Anna jezdí v rolls-roycu a opravdovou lásku nahrazuje povrchním flirtem. Prostitutka Mara poplete hlavu mladému naivnímu seminaristovi a musí čelit jeho nedočkavým nabídkám ohledně společné budoucnosti... Hrají: Sophia Loren, Marcello Mastroiannni, Aldo Giuffre a další... (KMa)


10. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava

1. prosince 2006 v 23:28 | faced |  FiLM
Slavnostním zahájením 24. října, se vší pompou a obligátními opičkami chlapců z divadla Vostopět, se rozproudil jubilejní desátý ročník dnes už mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který během pěti dnů divákům nabídl téměř stovku filmů z celého světa a žánru především dokumentárního. Podle slov ředitele festivalu Marka Hovorky je každoročně dbáno na to, aby byla organizace festivalu stále originální a na přijíždějící diváky vracející se po předešlých ročnících čekalo něco nového.Mezi novinky oproti minulým ročníků tak patřilo například promítání pouze ve dvou budovách. Katalog filmů, který měl být podle jednoho z návrhů původně bez textu pouze obrazový, letos obsahoval strohé a poměrně povrchní informace, které se ve zkrácené a výstižné verzi nově objevily i v brožuře programu, se tak stal vcelku zbytečným zavazadlem na cestě mezi kiny a spornou investicí. Porotu soutěžní sekce Dobré dílo 2006, která měla za úkol udělit cenu nejlepšímu dokumentárnímu filmu za rok 2006 tvořil jeden (!) člen, mladý filipínský režisér Khavn De La Cruz, jenž budil pozornost nejen svými rozpačitými filmy, ale celou svojí osobností, čímž se stalo očekávání jeho volby náležitě napínavé.Nejváženějším zahraničním hostem festivalu však byl bezesporu osmadevadesátiletý portugalský režisér Manoel de Oliveira, který přivezl představit několik bloků svých rannějších filmů. Patrně nejstarší a stále aktivní režisér, což na několika diskuzích nevyvratitelně potvrzoval svojí energií a humorem, převzal cenu za celoživotní přínos filmu. Dalším nepřehlédnutelným zahraničním hostem byl mexický režisér Nicolás Echevarría, který představil své čtvrtstoletí staré snímky velmi vzácně zachycující svět šamanů - léčitelů a jejich rituálů v Mexiku: María Sabina, žena rozmlouvající s duchy a Nino Fidencio, divotvorce z Espinaza. Z českých filmů vzbuzoval zvědavost nový film Sejdeme se v Eurocampu Eriky Hnikové.Po úspěšném filmu Ženy pro měny její další film působil podstatně skromněji a přesto, že se zřejmě podobného ohlasu nedočká, jím potvrdila mladá režisérka své kvality. Generaci mladých talentů letos také zastoupila filmem Kupředu levá, kupředu pravá režisérka Linda Jablonská. Nadšené přijetí filmu bylo nakonec oceněno cenou diváků. Ostře sledovaná byla i premiéra nového filmu Karla Vachka Záviš - kníže pornofolku. Jak lze u kontroverzního Vachka předpokládat, vzbudil rekce (na témata vážnější) rozporuplné i jednotné (pro svůj humor), opět však nikoho nenechal chladným.Na své si letos přišli i příznivci avantgardy a experimentálního filmu, který pravidelně tvoří ředivo programu jihlavského festivalu. Film Mozartovy minuty, který vznikl na výzvu uměleckého ředitele vídeňského Mozartova roku, předvedl současnou filmařskou elitu 28 režisérů, mezi kterými nechyběli Peter Tscherkassky nebo Ulrich Seidl, v minutových variacích na mozartovské téma. Cena filmového festivalu, jehož letošní ročník zaštítilo heslo Nikdy nebylo líp, putovala do Japonska režisérce Naomi Kwase za její intimní snímek Narození/Matka, jako český dokumentární film roku byl vyhlášen Nízký let Jana Šikla. www.dokument-festival.cz

Další články


Kam dál